Naposledy aktualizováno: 29.06.2021 14:06:12
Na úvodní stranu

OBECNÍ KNIHOVNA ŘÍCMANICE

                                           emicek_19-1a.jpg            

Na tuto stránku budou přispívat naši nejmladší literáti, které známe již z Řícmanického Zpravodaje                      

 

Leden 2020

Knižní tipy
Moře potkalo oblohu  - sepsal Tom Vrba
Knížka Erica a Terryho Fanových pro děti všech věkových kategorií. Jonáš žije u moře a pokaždé, když se podívá na hladinu, vzpomene si na příběhy, které mu vyprávěl dědeček. Nebyly ale jen tak ledajaké. Byly to magické příběhy o místě, kde se moře potkává s oblohou. Medúzy a velryby se tam vznášejí, zámky a ptáci plují. Dědeček už nežije, a to asi Jonáše přivede k riskantnímu a pozoruhodnému nápadu. Rozhodne se, že postaví loď a to místo z dědečkova vyprávění najde!

Na spadnutí - sepsal Tom Vrba
Pokračování světoznámého bestselleru Deník malého poseroutky od Jeffa Kinneye je tu! Nečekané dědictví umožnilo rodině Grega Heffleyho důkladně přestavět jejich starý dům. Jenže taková rekonstrukce není žádný med.    S každou zdí, která jde k zemi, se objeví jiný problém: shnilé dřevo, jedovatá plíseň, potvůrky z půdy a ještě něco mnohem horšího... Heffleyovi začínají pochybovat, jestli to vůbec stálo za to. Mají zůstat, nebo se raději odstěhovat? To se ukáže, až se usadí prach… Určeno pro starší děti.

Filmový tip

Toy story 4- sepsal Josef Husták

Čtvrtý díl veleúspěšné serie od studia Pixar je na světě a já jsem s ním víceméně spokojen. Opět se zde setkáme se starým dobrým kovbojem Woodym, Buzzem Rakeťákem, Jessie, Slinkym, Rexem, Prasátkem a dalšími. Film vypráví o osudu našich hrdinů poté, co si s nimi již nechtěl jejich předchozí majitel Andy hrát. Přestěhovali se tedy k malé holčičce Bonnie, která řeší problémy s jejím nástupem do školy, ve které se jí ze začátku ani trochu nelíbí. Naštěstí jí pomůže Woody, který se tajně dostal do její aktovky, aby jí pomohl. Díky němu Bonnie napadne vyrobit si vlastní hračku Vidlíka. Vidlík je obyčejná plastová vidlička, která má končetiny z drátků a kusu kartonu. Bonnie si ho hned oblíbí a Vidlík jí pomůže udržet si dobrou náladu. Vidlík ale nemůže pochopit, že je hračka, a tak jeho jediným cílem je dostat se do koše z myšlenkou že je odpad. Woody tak z něho nesmí spustit oči, aby se náhodou neztratil a Bonnie potom nebyla smutná. On samotný ale již není oblíbená hračka Bonnie a tak místo aby si s ním hrála, leží ve skříni a chytá prach. Stále je ale Bonnie věrný a snaží se jí pomoci se všemi strasti. Problémy ovšem začnou, až když Bonnie s rodiči vyrazí na týden s karavanem a Vidlík v nestřeženou chvíli vyskočí za jízdy z okna v touze dostat se do koše. Woody skočí za ním, aby ho vrátil zpátky. Naštěstí karavan zastaví pár kilometrů dál a Woody s Vidlíkem mají celou noc dostat se zpátky do karavanu včas. Během cesty se Woodymu podaří Vidlíkovi vysvětlit jaký je jeho účel a že ho Bonnie potřebuje. Zvrat nastane, když se Vidlík s Woodym dostane k obchodu se starožitnictvím, kde Woody spatří lampičku Pastýřky - jeho velké kamarádky, která zmizela kvůli tomu, že si s ní Andyho sestra nechtěla hrát. Vniknou do starožitnictví, kde se dostanou do křížku se starou panenkou Gabby Gabby a jejími pomocníky. Gabby Gabby touží po Woodyho reproduktoru, který ona má již od výroby vadný, kvůli čemuž ji nikdo nechce. Proto zajme Vidlíka, kterého Woody potřebuje, aby učinil Bonnie šťastnou. Posléze nasleduje hromada šílených scén a boj s časem, který vás dokáže napnout. Anebo ne? Scény v příběhu jsou totiž často předvídatelné a jako divák nejednou tušíte, jaká bude další scéna a to tak trochu ruší kouzlo filmu. Celkový příběh není nudný, ale občas nastane situace, kdy víte, že za chvíli bude akce a žádný efekt překvapení se nedostaví. I když film nemá až tak napínavý příběh, rozhodně neztratil svou porci humoru, který je stejně dobrý jako u předchozích dílů. Postavy často v rozhovoru vysloví nějakou vtipnou hlášku, která trochu ulehčí tíživou situaci, kterou je film nasáklý.
                           
+    krásné scenérie, dobře napsané postavy, dávka humoru
                           
-  předvídatelné scény, vesměs nic nového
Toy Story 4 je film, který nic nepřidává ani nic neubírá na kvalitě předchozích dílů. Jednoduchý děj více ocení děti, takže na jeden víkendový večer bez dospělých ideální.

 Tipy na další filmy, které si užijete s celou rodinou: Ledové Království (1,2), Grinch, Polární expres, Kráska a    zvíře, Anděl Páně (1,2)


Povídky
:                                                                                                                                                                    


Dobrodružství mrože Ambrože
-
sepsal Tom Vrba

Před dávnými a dávnými časy, na pobřeží ostrova zvaného Grónsko, žila byla mroží kolonie a v ní jeden výjimečný a velmi chytrý mrož. Nikdo neví proč, ale všichni mu říkali Ambrož.

Jednou takhle se svým přítelem a zdatným obchodníkem mrožem Gordonem počítal nalovené tresky. „Když jedna treska stojí dva sledě, kolik budu mít sleďů?“ zeptal se Gordon. Ambrož chvíli přemýšlel a pak mu řekl: „Máš 30 tresek. Až je všechny prodáš, budeš mít 60 sleďů.“ „Díky za pomoc!“, řekl Gordon. Ambrož potom doplaval do svého doupěte, tam snědl tresku a schrupnul si. A takhle to šlo pomalu každý den. Pro rady si k Ambrožovi chodili skoro všichni mroži z kolonie.

Příští ráno uslyšel Ambrož klepání na stěnu doupěte. „Kdo je tam?“ zeptal se. Místo odpovědi se ozval tenký hlásek: „Mohu dál?“ „Tak dobře, pojďte,“ odpověděl Ambrož. Zvedl hlavu a – do doupěte se přibatolil tučňák! „Jmenuji se Tony“ představil se tučňák. ,„Počkat…“ zamyslel se Ambrož. ,„Nežijí tučňáci jen v Antarktidě?“ zeptal se Ambrož. „To ano, ale mě ulovili nějací pánové, dali mě na obrovský stroj plující po vodě a strčili mě do mříží. Já jsem se z nich dostal a doplaval až sem,“ řekl Tony. Ambrož se podíval na starý globus a vytáhl dva špendlíky. „Tady jsme my,“ zapíchl jeden z nich na pobřeží Grónska. „A tady je Antarktida,“ zapíchl druhý úplně dolů. „To znamená, že musíme překonat celý tenhle oceán,“ řekl a hned se dali do balení. Tony se staral o zavazadla a Ambrož vytesával z ledu plachetnici. Asi za týden byla plachetnice nazvaná Penguin (čili anglicky tučňák) připravená k vyplutí a Tony nastrkal všechna zavazadla do podpalubí. Ambrož zvedl kotvu a loď pomalu opouštěla Ambrožovu domovskou Krystalovou zátoku.

Už dva týdny Penguin brázdil moře jako o život, když tu Tony zavolal: „Loď! Před námi je loď!“ Ambrož na chvíli pustil kormidlo a podíval se. A bylo to tak. Proti nim plula slavná Queen Mary vracející se z New Yorku do Southamptonu v Lamanšském průlivu. Ambrož začal v mžiku zatáčet, posádka Queen Mary si toho všimla a taky mírně zatočila. Když se lodě míjely, Queen Mary na ně zatroubila. Ambrož nastavil původní kurz a Queen Mary v pohodě plula dál svou cestu.

Asi po jedenácti měsících plavby zahlédl Tony svůj domov. „Antarktida na obzoru!“ vykřikl radostí. Tohle tedy Penguin zvládl dobře. Když zakotvili, Tony co největší rychlostí ťapkal ke své rodině. Všichni ho radostně vítali a v tu chvíli ukápla Ambrožovi slza dojetí. Vzpomněl si na svou mroží kolonii, přítele Gordona, své doupě i Krystalovou zátoku. Stýskalo se mu. Najednou k němu přiběhl Tony. „Tady máš něco na památku!“ a podal mu zub z tuleně.

Potom už Ambrož raději vyplul. Plavil se ještě asi rok. Když doplul do Krystalové zátoky, také ho všichni vítali. A po všem tom vítání si šel Ambrož konečně do svého doupěte a pořádně se najedl.

Nevím, jestli jsou ještě živí. Ale vím, že i když jsou od sebe vzdálení miliony kilometrů, oba mají toho druhého na speciálním místě ve svém srdci. A díky tulenímu klu má Ambož vzpomínku na Tonyho každý den před očima.


Santa to nestíhá -
napsal Tom Vrba

Bylo 23. prosince, téměř každý už měl napečené cukroví a kdo ho neměl, ten ho na poslední chvíli pekl. Domy byly ozdobeny blikajícími světýlky, supermarkety nacpané až k prasknutí, k prodejně stromků se vedla nekonečná fronta, všichni měli prázdniny a odpočívali nebo ještě dokončovali přípravy na přicházející den. Někdo ovšem neodpočíval, nepekl cukroví a dokonce ani stromeček nezdobil, měl spoustu práce a kapesníkem si utíral zpocené čelo.
Ve vánoční vesničce na severním pólu panovala nejvyšší pohotovost a Santa pendloval mezi oddělení autíček, panenek, balónů, kol, knih, elektroniky, deskových her, koloběžek a dalších hraček. Přitom musel kontrolovat balení dárků (jestli se nějaká cedulka se jménem neztratila).

Každý den musel vyřídit korespondenci od všech dětí, co mu napsali, zároveň musel jet na sněm všech vánočních roznašečů (zasedal v něm Ježíšek), také musel už několik měsíců předem naplánovat trasu na dohodnutém území, aby se nestalo, že dítěti doručí dárek Santa místo Ježíška nebo Dědy Mráze. Už dva dny se pořádně nenasvačil, ani moc nenaspal, furt musel něco zařizovat. Ve všem mu pomáhali vánoční skřítci, ale on musel rozhodnout, kolik autíček tento rok vyrobí, nebo že by spíš měli zvýšit výrobu mobilů.

„Už se nemůžu dočkat, až to šílenství skončí,” pomyslel si, ale ze sladkého uvažování o tom, až už bude po všem, ho vytrhl skřítek, který celý udýchaný vykoktal: „Prášek, pane, došel nám kouzelný prášek!”    „No to snad ne!” zhrozil se Santa, „to nemůže být pravda!” Honem upaloval do zásobárny kouzelného prášku, kde byla obrovská nádrž, a na dně se jiskřilo pár špetek zlatavého prachu. „To nám nestačí ani na dvacet autíček!” bědoval Santa, ”co budeme dělat?”

Kouzelný prášek se nacházel uprostřed vánoční hory, která se otevřela pouze jednou do roka na začátku adventu a vždycky tam Santa a jeho skřítci přijedou turbosaněmi, aby ho nabrali do nádob a potom vysypali do ony nádrže. Inu, vypadalo to, že dárky na všechny nevystačí a tak se sešla rada skřítků a radili se, co budou dělat.

Nejstarší navrhl: „Co takhle půjčit si nějaký prášek od Ježíška.” „Od Ježíška?” řekl Santa, „ten nám nedá ani ždibec, protože si myslím, že má stejný problém jako my.”

V tu chvíli přiletěl holub s dopisem v zobáku a vrazil do obrazu Vánoční hory, který sletěl na zem a rozbil modře malovanou vázu. Santa si vzal dopis a četl:   „No to nám ještě scházelo” posteskl si Santa, „poslouchat ty kecy je úmorné, hlavně když má Ježíšek asi půl hodiny proslov.”

Sněm se konal na vrcholu Vánoční hory v kouzelné chatě, která byla malá zvenku ale obrovská uvnitř. Ježíšek samozřejmě měl úmorně dlouhé kázání, kterého vás ušetřím. Poté povstal a řekl: „Ať zvedne ruku ten, komu došel vánoční prášek. ”Všichni zvedli ruce, takže Santa viděl, že v tom není sám. „Nuže, co budeme dělat?” zeptal se Ježíšek. První nápad měl Děda Mráz: „No mohli bychom se do té hory provrtat, co vy na to?”„Copak tě nic ve vánoční škole neučili?” rozhořčil se Ježíšek, „tak zaprvé je hora chráněná kouzlem, které ji nejen zneviditelňuje pro obyčejné lidi, ale zároveň ji chrání před násilným vloupáním, aby to někdo nezneužíval. Zadruhé horu nesmí nikdo poškodit, jinak by se mohla rozpadnout a zničit tak celé Vánoce! A za třetí, i kdybychom se do hory provrtali (což je naprostá hloupost), tak by nám to trvalo několik týdnů ne-li měsíců!”

„Dobrá, dobrá už mlčím!” urazil se Děda Mráz, „ale nevím, co jiného chcete dělat!” „Co takhle ho zkusit vykouzlit?” navrhl Santa. „Copak si nepamatuješ zákoník 520, ve kterém stojí, že žádná bytost nemá oprávnění kouzlit něco tak mocného?” obořil se Ježíšek tentokrát na Santu. „No my jsme zákony brali už dávno…” „A tys se je odmítal naučit. Pětkrát tě školní skřítek vyzkoušel a tys nikdy nevěděl. Ani Merlinova přikázání jsi nedokázal vyjmenovat a ty umí každé malé skřítě.” „Náhodou ty moc dobře umím: Neužiješ černou magii, Neukradneš moc druhého, Neznesvětíš Merlinovu pamá…”
„Dost!” vykřikl Ježíšek, „ nejsem tu od toho, abych tě tu zkoušel! Tady se opravdu nedá pracovat z touhle bandou pitomců, kteří ani neumí základní kouzelnická pravidla!” a silně bouchl dveřmi. U stolu zde seděli Santa, Děda Mráz a Vánoční skřítek (ten nosí dárky například ve Švédsku).

„Co budeme dělat?” zeptal se Děda Mráz. „On se vrátí jak ho znám,” řekl Vánoční skřítek, „ale chvíli to bude trvat.” „No ale my chvíli nemáme,” prohlásil Santa, „zítra už jsou přece Vánoce!” „Máš pravdu, musíme ihned vyrazit, dokud máme čas a řešení promyslíme cestou!” „No jo, ale co Ježíšek?” zaváhal Vánoční skřítek. „Jenom nám překáží a furt si na něco stěžuje!” prohlásil Santa. „Má pravdu” přisvědčil Děda Mráz, „když nás považuje za pitomce, ať si to vyřeší sám.” „No dobrá” řekl Skřítek, „ale pak se s ním usmíříme jo?” „Dobře,” vzdychl si Děda Mráz, „i když si to moc nezaslouží.”

Studený severní vítr hvízdal Santovi kolem uší, když se vzdalovali od malé svítící chatky na zasněžené Vánoční hoře, která skrývala to, co teď nutně potřebovali. To úmorné ticho nakonec přerušil Vánoční skřítek: „Tak fajn, Ježíška máme z krku, ale co budeme dělat?” „No to taky nevím, ale musíme to udělat dřív, než bude Štědrý večer,” odpověděl Děda Mráz a ukousl kus čokolády, kterou si vzal s sebou. Najednou Santu něco napadlo: „A co kdybychom se šli podívat, co dělají lidé před Vánoci?” „A k čemu nám to bude?” tupě se zeptal Děda Mráz.  „Vím, že i lidé si vyrábějí hračky, takže možná mají také vánoční prach.” „To je blbost!” namítl Vánoční skřítek, „vždyť je hora začarovaná, aby ji žádný člověk neviděl!” „Ale co když je i jiný zdroj vánočního prášku, co ty víš.” „No jo, ale to už by nebyl vánoční prášek!” „No a co? Prášek jako prášek pokud z něj jdou dělat hračky.” „Mě to přijde docela logické,” vložil se do toho Děda Mráz. „Tak dobrá, ale nevím, jestli to bude mít cenu,” prohlásil Vánoční skřítek trochu naštvaně. „A kam pojedeme?” řekl Děda Mráz, který si právě olizoval ruce od snědené čokolády. „Třeba do Ameriky, tam to znám,” navrhl Santa. „Ne, ve Švédsku je to lepší,” protestoval Vánoční skřítek. „Mě je to jedno,” prohlásil Děda Mráz a vytáhl si ze své brašny čokoládové sušenky. „Můžeš se už laskavě přestat nacpávat?!” okřikl ho Vánoční skřítek. „No co, mám hlad,” řekl a zakousl se do druhé sušenky, která měla v sobě víc čokolády než předešlá tabulka. „Hele tak si můžeme hodit mincí,” prohlásil Santa a vytáhl z tašky pěticent. „Jo, ale jak to chceš udělat, když jsme tři?” odpověděl suše Vánoční Skřítek.
Santovi často věci docházely s trochu větším zpožděním, takže někdy vypadal trochu přihlouple. „Tak co takhle rozpočítávací kouzlo,” napadlo Santu a začal kouzlit. Los padl na Dědu Mráze. „Už jsem vám říkal, že je mi to jedno,” a zamračil se, „klidně si hoďte korunou.” „Tak vidíš, měl jsem pravdu,” prohlásil Santa „mám pannu a ty orla.”
Hodil pěticentem a padla panna. „Jo, jedeme do Ameriky!” zaradoval se Santa. „Tak dobrá, ale nebudeme se nikde zdržovat, víš snad, že máme málo času.”

Letěli pár minut a byli na místě. Ze tmy se vynořilo tisíce malých domů, mrakodrapů a paneláků, silnic, obchodů, parků a spousta přehnaně nazdobených vánočních stromků.
Z té dálky to vypadalo jako pestrobarevný svítící chuchvalec. Skřítek nad tím ohrnul nos: ”takhle velká města se mi nelíbí, Stockholm mi bohatě stačí.”
Když se přiblížili níž, začaroval Santa turbosaně, aby je nikdo neviděl. Sobi, prosím, do nějaké velké továrny na hračky!” požádal soby Santa a ti vystřelili takovou rychlostí, že ani ne za půl minuty byli na místě. „Tak vystupujem!” zavelel Santa a seskočil ze saní.

Stáli před obří tovární budovou, která se ani jednomu moc nelíbila. Z jejich velkých špinavých komínů vycházel temně šedý kouř, který ani na jednoho moc nezapůsobil. „No musím se přiznat, že jsem si takhle lidskou továrnu na hračky nepředstavoval,” řekl Santa a zacpal si nos, protože to tu všude smrdělo od kouře. „A nevíte, proč vlastně lidi hračky vyrábí, když jim je doručujeme my?” zeptal se Vánoční Skřítek. „Asi na léto, kdyby si děti ty staré hračky rozbily,” napadlo Santu. „Asi máš pravdu, ale proč tolik toho protivného kouře?” „To nevím, ale můžeme se jít zeptat,” navrhl Santa.

Došli k velikým ošklivým kovovým dveřím, které se se skřípotem otevřely. Nahlédli dovnitř a spatřili pouze tmu, která zahalovala celou místnost. „Jak to, že tu nikdo není?” divil se Santa. „Myslím si, že spí, to tak někdy lidé dělají, co jsem si všiml. Někdy musím nechat dárky pod stromečkem, protože všichni leží v posteli,” vysvětlil jim Vánoční Skřítek.

Santa si vykouzlil malý plamínek v ruce, který obvykle používal, když si šel do spíže pro něco k snědku. Před nimi se otevřela veliká hala plná elektrických pásů, strojů, drátů a všeho možného, čemu Santa, Děda Mráz ani Vánoční skřítek nerozuměli. „Co to je?” divil se Santa, který nevěřil vlastním očím. „Taky by mě to zajímalo,” pravil skřítek s údivem ve tváři. „Někde tu přece musí být ten prášek!”

Prohledali celou budovu, prozkoumali každičkou místnost, ale stále nic nenalézali. Nakonec si sedli k rohu a začali přemýšlet. „Tak by mě fakt zajímalo, kde ten prášek budeme hledat, když tu žádný není,” začal si zoufat Vánoční skřítek. „Přišla mi to blbost už od začátku.” „A co jiného tě teda napadá, když jsi tak chytrej,” začal se zlobit Santa, „na nic lepšího jsem teda nepřišel.” „Mě teda napadlo se na vás oba vykašlat,” naštval se Vánoční skřítek, ”vaše tupost mě už pěkně dlouho štve, akorát mě brzdíte, navíc zítra už je Štědrý den a já tu s váma nemůžu ztrácet čas,” odpověděl Vánoční skřítek a práskl železnými dveřmi. „No tys tomu teda dal,” začal se zlobit i Děda Mráz, „do této pitomosti jsi nás zatáhl ty a my jsme kvůli tobě ztratili hromadu času, který jsme mohli použít k rozumnějším věcem.” A odešel stejně jako předtím Vánoční Skřítek.

Santa si sedl a začal přemýšlet co dál, když v tom usnul. Nevěděl, jak dlouho spal, ale když se probudil, byl už dávno den. Promnul si oči, když v tom si všiml, že vlastně není v továrně. Nad ním se skláněl policista s knírem a přísným výrazem, který jasně naznačoval, že něco není v pořádku. „Co… to… kde to jsem?” zíval ospalý Santa, který si spánek nedopřál již několik dní. „Dobré ráno pane, ehmm… stala se menší nepříjemná situace, když vás ráno zaměstnanci továrny značky Toys našli spícího uprostřed jejich továrny. Tak jaksi jste způsobil škody několika tisíc dolarů tím, že jste zbrzdil provoz o několik hodin, kvůli nutnému zásahu policie, abychom vás odstranili z výrobního prostoru. A padá na vás menší podezření ohledně případného zlodějství. Chcete k tomu něco dodat?” „Cože? Já jsem Santa a omylem jsem se tam zatoulal.”
Policista si jenom něco zabručel a pak zavolal kolegu: „Hej, Karle, dej mu dejchnout, vypadá to, že je to nějakej opilec.” „Ale já si tu zrovna vařím kafe! Proč nemůže jít třeba Tomáš,” ozval se hluboký mužský hlas. „Co? Proč zrovna já? Já chodím vždycky a Karel se tu jen válí,” ozval se podstatně vyšší mužský hlas. „Myslím, že jediný kdo se tu válí, jseš ty!” rozzlobil se hlubší hlas. „Jo a kdo vždycky, když šéf něco potřebuje, má zrovna něco extrémně důležitého na práci, co?” „To si proboha nemůžu ani vypít svoje kafe?” začal brunátnět majitel hlubšího hlasu. „Stejně v tom hrnku nic nemáš!” „Jo, chceš ukázat, jak v něm nic nemám?!” „Tak to už by stač…” policistu s knírem přerušil zvuk vychrstlého kafe a šílený vzteklý řev. „On mě polil, ten blbec mě vážně polil!” křičel vztekle vyšší hlas.

Santa se posadil a uviděl celou tuhle scenérii.

Vlevo stál štíhlý černovlasý policista, kterému z košile crčelo vylité kafe. Stál se zaťatými pěstmi a vztekle křičel na svého oponenta nadávky. Vlevo stál holohlavý muž s bílou bradkou, rovněž se zaťatými pěstmi na druhého křičel vzteklé nadávky ještě hlasitěji. Mezi nimi stál policista s knírem, který se je snažil odstrčit od sebe. „Okamžitě toho nechte!” křikl a držel vší silou oba protivníky v bezpečné vzdálenosti. „Ty se do toho nepleť!” vykřikli oba dva zároveň a na obou bylo poznat, že toho mají tak akorát.

Holohlavý muž to už nevydržel a vlepil facku svému šéfovi. Ten facku opětoval, přičemž kousek od jeho hlavy dopadl talíř a roztříštil se o bílou zeď. Nastala rvačka, černovlasý policista popadl židli a mlátil jí všemi směry. Vzduchem létaly příbory, skleničky, talíře, květináče a vázy. Během pár vteřin se pracovna změnila k nepoznání. Santa se rozhlížel, kudy by tak mohl utéct. Podíval se ven z okna a zjistil, že je v několikátém podlaží paneláku, což mu celkem snižovalo šanci na únik.

Náhle však uviděl na obloze malou tečku, která mu něco připomínala. Tečka se začala závratnou rychlostí zvětšovat a náhle v ní Santa poznal turbosaně. Nebyly to ale jeho turbosáně. Sáně zastavily těsně před panelákem a přes okraj vykoukl Ježíšek. „Jak jsi mě našel?” divil se Santa. „Na to není čas, teď musíme odsud vypadnout!” zakřičel na něj Ježíšek a natáhl k Santovi ruku.

Policisté se vzadu přestali hádat a pomalu se otočili čelem k oknu. Když spatřili, co se děje rozběhli se k utíkajícímu Santovi, který se vší silou držel Ježíškovy ruky a snažil se vyškrábat nahoru do saní. Nakonec se mu to povedlo. Převalil se přes okraj saní a zhluboka oddechoval. Z okna byl ještě slyšet křik policistů.

„Jak jsi mě mohl najít?” zeptal se udiveně Santa. „No to spíš já bych se chtěl zeptat jak to, že jste mě tak náhle opustili?” „Ehmmm no… nechoval ses k nám hezky a my jsme byli naštvaní.” „Omlouvám se, že jsem na vás byl protivný, ale mohli byste někdy trošku uvažovat?” „A já se zase omlouvám, že jsme ti utekli.” „A kde jsou vůbec ostatní?” vzpomněl si náhle Santa. „Pokusím se je najít pomocí hledacího kouzla, jako jsem našel tebe.”

Zamumlal zaklínadlo a náhle se před ním objevil obraz, ve kterém byli Vánoční skřítek a Děda Mráz, jak buší na vrata od továrny a volají Santovo jméno. „Musíme za nimi dřív, než je taky chytne policie, stejně jako mě!”

Ježíšek popohnal koně, aby si pospíšili a namířil to k továrně, na kterou mu Santa ukázal. Za chvíli už viděli komíny, ze kterých stoupal černý kouř. Přiběhli na poslední chvíli, jelikož kolem Dědy Mráze a Vánočního skřítka stál houf policistů a vyptával se jich, co tu dělají. „Co budeme dělat?!” vykřikl vyděšený Ježíšek. Policisté se okamžitě ohlédli, ale nic nespatřili, jelikož turbosaně mohou vidět jen vánoční bytosti. „Kdo tam je?!” zakřičel jejich velitel. Usoudili to podle toho, že měl na sobě jinou uniformu než ostatní. „Pssst!” napomenul Santa Ježíška, ale to mu bylo málo platné. „To je dneska den!” začal se rozčilovat velitel, „člověk se těší, jak bude doma slavit s rodinou a místo toho tu řeší nějaký magory převlečený za vánoční bytosti.” „Co budeme dělat?” radil se Santa. „Nevím, ale pokud něco chceme dělat, tak je ta správná chvíle.”

Santu něco napadlo: „Co takhle kdybychom použili uspávací kouzlo, často jsem ho používal na skřítky, abych se mohl dostat do zásobárny cukroví.” Ježíšek se na něho podíval přísným pohledem, ale nakonec se ovládl a řekl: „Tak si teda pohni, jestli je nechceš lovit z policejní stanice, stejně jako jsem já lovil tebe.” Santa zamumlal zaklínadlo a náhle se začali policisté klátit k zemi únavou. Ježíšek práskl opratěmi a v mžiku turbosaně stály před Vánočním Skřítkem a Dědou Mrázem. „Ehmm… Ahoj?” pokusil se Děda Mráz o pozdrav. „No nazdar, ale teď nasedejte, než se vzbudí,” a ukázal na dřímající policisty na chodníku.

Město se rychle vzdalovalo, až z něj zbyla jen malá tečka, která pomalu mizela za obzorem. Celou cestu nemluvili, dokonce ani Děda Mráz nevytáhl svoji zásobu čokolády z batohu. Santu tížilo pomyšlení na to, co bude večer dělat, když nebude mít dárky. Ticho prolomil až studený severní vítr, jak se přibližovali k severnímu pólu. Když dojeli k jejich chatce, bylo už po poledni a večer se neustále přibližoval. Vystoupili z turbosaní a Vánoční skřítek konečně promluvil: „Tak jo, promiň, že jsme se na tebe vykašlali a tobě taky Santo, že jsme tě nechali v tý továrně, moc nás to mrzí,” vykoktal ze sebe vánoční skřítek a celý zčervenal. „A já se vám zase omlouvám, že jsem byl na vás tak protivný a bral vás za tupce,” odpověděl Ježíšek a podal Vánočnímu skřítkovi ruku.

V tu chvíli se začala hora otřásat a uprostřed ní se otevřel otvor, ze kterého začal valit kouzelný prach. „Co to?” vykřikl Vánoční skřítek a podíval se dolů na zlatavý pramen toho, po čem tolikrát toužili. „To asi hora se nad námi slitovala, když jsme se konečně mezi sebou usmířili!” vykřikl Ježíšek a rozběhl se po svahu dolů za lavinou prachu. Po pár minutách radování zde byli vánoční skřítci a nakládali kouzelný prášek do turbosaní. Santa se rozloučil s ostatními a pobídl soby k jízdě. Sobi málem pod tíhou kouzelného prachu ani nevzlétli, ale nakonec už svištěli polární krajinou směrem k Santovu sídlu.

Ve výrobně nastala pohotovost. Radostní ale i trochu nervózní skřítci pobíhali všemi směry s nádobami plnými kouzelného prachu. Santa stál uprostřed chumlu a ve spěchu rozdával ostatním skřítkům povely a zároveň je koordinoval, aby se v tom zmatku mezi sebou nesráželi. Měli na to jen 2 hodiny a tak museli opravdu pospíšit. Skřítci poháněni novou nadějí však vydávali úchvatné výkony a překonali dosavadní rekord vyrobených hraček za jeden den. Všude po továrně byl rozprášen zlatý prach od toho, jak skřítci rychle pracovali, až z toho Santa chytl záchvat kašle. V balírně ubývalo takové množství balicího papíru, že každé dvě minuty musel někdo donést novou roli. Do bezedného pytle se proudem valilo tisíce dárků se jmenovkami dětí, které se již nedočkavě těšily, až je budou moci rozbalit. Sobi ve stáji už netrpělivě přehrabovali kopyty. Santa celý na jehlách seděl na saních a vyptával se, kolik dárků ještě zbývá udělat, když hlavní skřítek celý udýchaný zajásal: „Máme je všechny! Máme je všechny!”

Santa již chtěl prásknout opratěmi, když náhle vzadu uslyšel malý tenký hlásek, který volal: „Počkejte! Na jeden dárek jste zapomněli!” Santa se ohlédl a spatřil malého vánočního skřítka, který běžel, co mu síly stačily, a držel v ruce malý balík se jmenovkou. Doběhl k Santovi a podal mu balík, na kterém bylo napsáno: pro Santu od Ježíška. Santa ho rozbalil. Uvnitř byl malý náhrdelník, na kterém visely tři postavy znázorňující Santu, Ježíška a Dědu Mráze. Santa byl zaskočen, jelikož žádný vánoční dárek nikdy nedostal. Nemohl se ale rozplývat moc dlouho, jelikož tisíce dětí na něj už čekaly, aby jim mohl doručit to, co si tak moc přejí. Práskl opratěmi a sobové se tryskově vznesli na oblohu.

Dále už to probíhalo jako každý rok. Santa vždy vytříbenou muškou hodil dárek do komína, ten se následně sám zařadil do punčochy s příslušným jménem. Když odhodil poslední dárek, bylo už kolem půlnoci a on si hluboce oddechl. Konečně to má za sebou a může si jít odpočinout. Pobídl soby, kteří okamžitě vystřelili směrem k polárnímu pólu. Když dorazil, čekala ho tam pořádná koupel a hromada jídla. Santa nechal skřítky slavit a sám si lehl do postele, ve které okamžitě usnul.


Červen 2019

Povídka Návrat v čase aneb Dobrodružství v r. 1850  Sepsal Tom Vrba

Píše se rok 1999. Je úterý 11. července, 3 hodiny odpoledne v USA ve státě New York.Na začátku bylo vše tak, jak má. Byl jsem s Phillem Bluem v naší dílně. Phill spravoval Mercedes a já se pokoušel nacpat palivovou nádrž do mého vymyšleného motorku na bázi vodíku, který jsem pak namontoval do vláčku. Vyhlédl jsem z okna. Nedaleko našeho domu je monorail a staré depo. Co v tom asi je?  „Phille!“  Phill se otočil.  „No?“  „Mohli bychom se mrknout, co je v tom depu!“  Phil na to: „Dobrý nápad.“
A tak jsme šli. Já jsem pro jistotu vzal páčidlo a svůj tablet. Už před tím jsme trochu cestovali časem a tahle věcička je z roku 2040. Když jsme došli k depotu, zjistili jsme, že dveře jsou zamčené, a že klíč je zevnitř, takže ke slovu přišlo páčidlo. Zaklesnul jsem ho do mezery mezi dveřmi a otevřel je. Phill posvítil baterkou dovnitř a… byla tam parní lokomotiva! Teď přišel ke slovu tablet. Zapnul jsem ho a přeměřovacím paprskem jsem zjistil její údaje. Stálo tam:
Lokomotiva typ General, číslo 21. Vysoká 2 metry, dlouhá 6 metrů. Stojí  tu 100 let, 9 měsíců, 5 dní a 9 minut. Účel: převážení lidí na trase San Francisco–New York. Když jsem si přečetl údaje, ohlédl jsem se, jestli tam Phill pořád je. Nebyl. Místo něho tam stál náš auto-převozník s kolejnicemi. Najednou z kabiny vyskočil Phill a řekl: Ještě přibalím uhlí a vodu amůžem jet. Pak zajel s radlou na korbičku a naložil pytel s uhlím a barel s vodou. To všechno zavezl k lokomotivě. Mezitím jsem vlezl do kabiny, Phill otevřel kotel a nalil do něj vodu. Potom mi podal pytel s uhlím a já jsem rozdělal oheň. Za několik sekund se lokomotiva trošku pohnula a hned na to se rozjela. Phill sklopil nájezd a lokomotiva najela. Zabrzdil jsem ji a potom jsem se vyšvihl do kabiny auto-převozníku. A jelo se!

Doma v dílně jsme lokomotivu rozebrali a udělali z ní stroj času. Hned to nebylo, montáž trvala měsíc. Konečně jsme s ní zajeli na jednu starou železnici u New Yorku.  „Nastartuj to!“ Řekl mi Phill slavnostně. Přihodil jsem trochu uhlí a loko-stroj času se rozjel. Měl jsem zapnuté časové okruhy a tak není divu‚ že asi po patnácti kilometrech jsme začali pronikat do časoprostorové dimenze. A potom…jsme se ocitli v roce 1850!
Jenže naproti nám jel parní vlak! Náš loko-stroj času měl ještě letové okruhy‚ tak jsme je okamžitě nastartovali a doletěli s ní na nádraží v Hill Valley, vesničce blízko New Yorku. Nad nádražím byl vidět kouř  – určitě tam stál vlak. Když jsme se snesli na volnou kolej, zjistil jsem, že kouř vychází z kotle parního náklaďáku. A potom jsem zahlédl parní lokomobilu, jak na poli obdělává půdu – přesněji řečeno seje. Zkrátka a jasně: byli jsme v úplném ráji páry!

Z nádraží jsme se přesunuli do vesnice. Byl tu masný krámek, saloon (přesněji řečeno bar), několik domů, rozestavěná radnice a před ní taneční parket, taky kovárna a cestovní sauna. Najednou se ozvalo hlasité křachnutí. Šlo to od nádraží a jakoby to vycházelo z našeho loko-stroje času! Co nejrychleji jsme se vrátili zpátky. Už z dálky jsem ucítil pach maziva. Právě to je pro náš stroj času nesmírně důležité. Skrčil jsem se, nahlédl pod stroj a…nádrž na mazivo byla prasklá a obsah vytékal ven! Vešel jsem do kabiny a z přihrádky jsem vytáhl Phillovu příručku Jak pečovat o auto. Prolistoval jsem ji a našel jsem kapitolu Vlastnoruční vyrábění. Nejprve jsme potřebovali hrnek whisky. Pro tu jsem zašel do místního saloonu U rohatého býka, ale před vchodem jsem uviděl plakát:

HLEDÁ SE DANIEL GHOST NEBO JEHO KUMPÁNI! ODMĚNA 1 500 DOLARŮ!!!

Řekl jsem si: „Mohli bychom ho s Phillem chytit.“ Zašel jsem tedy do Saloonu a pro jistotu jsem se zeptal barmana. Ten mi odpověděl: „Jo, Daniela Ghosta znám. Vod šerifa vím, že střelil po ňáký lokomotivě, co  zrovna stála na nádraží. Prej byla ňáká divná a neměla za sebou vagony.“ Došlo mi to. Tou divnou lokomotivou myslel náš stroj času! Když mi barman nalil whisky, stopl jsem si parobus a dojel ke kovárně. Tam jsme našli útočiště, protože zdejší kovář byl náš předek. Všechno, co bylo k opravě dál potřeba, měl kovář Dawid v dílně. Ale tím to nekončilo. Po opravení nádrže jsem zjistil jednu hodně velkou závadu: časový čip byl na kousky! A časový čip je základ loko-stroje času. Museli jsme vyrobit nový, ale odložili jsme to, protože se stmívalo a ještě k tomu se v Hill Valley konal festival. Byla to vlastně slavnost k spuštění hodin, a to jsem si nechtěl nechat ujít.

Hned ráno jsem začal prohledávat přihrádky. Našel jsem podrobné schéma časového čipu a také návod. Když se probudili i ostatní, přišla na řadu montáž. Měli jsme skoro hotovo, už zbývala jen jedna součástka a tou byl pravý rubín. Jenže ty má doma jen málokdo. Napadlo mě, že ho seženu ve zlatnictví, když je ten rok 1850. Jenže v Hill Valley žádné nebylo. Vyšel jsem na nádraží pozorovat vlaky, a pak mě to trklo! Nedaleko je přece New York! Na jízdním řádu jsem zjistil, že vždy v   neděli v 11 hodin tu zastavuje rychlík do New Yorku. Zrovna dnes! Dawid mi pak řekl: „Tomu vlaku říkáme dopolední expres, Tome. Nikdy neměl zpoždění , protože ho táhne Nyc Hudson, nejrychlejší parní lokomotiva USA.“

Byl jsem rád, protože o Nyc Hudsonovi jsem toho hodně slyšel, a že se s ní setkám osobně, to je fakt skvělý! Než jsem se nadál, bylo tři čtvrtě na jedenáct. Podařilo se mi sestavit něco jako kolo na páru a hned jsem ho vyzkoušel. Projel jsem celou Hill Valley, dal si malý závod s parním náklaďákem a když jsem dorazil na nádraží, bylo skoro 11 hodin. Přes vesnici zazněl dunivý zvuk přijíždějícího rychlíku – ve skutečnosti se jmenoval Silver Express. Když zastavil, objevil se před námi vagon první třídy. Právě do něj jsme měli jízdenky. Nastoupili jsme a usadili se v našem kupé. Bylo krásné, sedačky byly vyšívané modrou barvou, stolek mezi nimi byl stříbrný, ale ubrus na něm byl modré a i závěsy byly jak jinak než modré. Usadil jsem se po směru jízdy u okýnka, Phill naproti mě. Za několik minut Nyc Hudson zahoukal a Silver Express se rozjel. Jak tak cesta ubíhala, zahlédl jsem řeku Hudson a kolem ní spousty rýžovačů zlata. Po druhé straně zrovna projížděl nákladní vlak v čele s lokomotivou Baldwin.

Vlak uháněl krajinou. Nákladní vlak se už dávno ztratil, ale teď nás doháněl dostavník. Zanedlouho jsem zjistil, proč jede tak rychle. Pronásledovala ho totiž skupina banditů. Nevěděl jsem, jestli je to gang Daniela Ghosta, ani jsem to nestačil postřehnout, protože zrovna v tu chvíli proletěl kolem nákladní vlak. Železnice začínala stoupat. Asi po hodině jsem znovu vykoukl z okýnka a... Vidím New York! Sice v něm bydlím, ale hrozně jsem toužil podívat se do něj v minulosti.

Vlak zastavil a my jsme šli na zastávku parobusu – asi tomu neuvěříte, ale New York provozoval už v roce 1850 celkem čtyři linky parobusů. Almond diamond byl na ulici Broadway naproti domku, ve kterém současně bydlíme. Rubín se nám podařilo sehnat v zlatnictví Almond diamond na Broadway. Založeno bylo už roku 1833 a dodnes funguje – nachází se hned naproti domku, ve kterém v současnosti bydlíme. Do Hill Valley jsme se vrátili stejnou cestou. Stroj času stál v Dawidově dílně. Phill vzal časový čip a vložil do něj rubín. Teď jen zbývalo dostat stroj času na dráhu, po které jsme se sem dostali, ale to až zítra.

Ráno jsem se vzbudil dřív, než obvykle. Vzbudilo mě práskání pistolí a řechtání polosplašených koní. Vyhlédl jsem z okna a vidím, že bandité přivázali k hodinám asi osmiletou holčičku. Narychlo jsem se oblékl, ozbrojil a vyběhl ven. Když jsem se k nim přiblížil, zakřičel jsem: „Ruce vzůru, ty zrádče!“ Největší bandita se otočil čelem ke mě. Byl to Daniel Ghost.  „Chceš se se mnou utkat, chlapečku?!“ řekl. Mně bylo v té době deset let. Nabil jsem Dawidův dvojrevolver a řekl: „Teď se ukáže, kdo je tu chlapeček!“  Ghost začal střílet jako první. V pušce měl asi pět střel, ale já jsem každé uhnul. Potom přišla řada na mě. Dvojrevolver měl zásobník na dvacet střel, a to jsem ho měl plný. Prvních pět střel uhýbal docela dobře. Při šesté se ale Ghost asi nedíval, kam couvá a spadl do vozíku s hnojem. Přestřelka přitáhla půlku Hill Valley, a tohle je pořádně rozesmálo. Schoval jsem dvojrevolver do kapsy a šel jsem odpoutat tu holčičku. Trochu jsem se divil, proč ji tam přivázali, a ona mi odpověděla, že Ghost nesnáší její rodiče.

Po přestřelce jsem pomalu začal připravovat loko-stroj času na odjezd. I Phill se už probudil, i když jinak má tvrdý spánek. Nastavil jsem časobudíky na 3 hodiny odpoledne, úterý 11. července 1999. Podařilo se nám loko-stroj času dostat na nádraží.  „Nastartuj to!“ řekl Phill. Přihodil jsem trochu uhlí a náš opravený loko-stroj času se zase rozjel. Po patnácti kilometrech jsme se ocitli v časoprostorové dimenzi a potom... Zpátky doma! Někdo by řekl, že tenhle výlet nestál za nic, ale podle mě to byl ten nejlepší výlet na světě. Výlet do do minulosti se skvěle podařil.

 

Filmové tipy

1..Jak vycvičit draka 3
Jako první bych doporučil tento film ze světa draků. Třetí a poslední díl velmi úspěšné série od studia Dream Works opět vypráví příběh vikinga Škyťáka a jeho nerozlučitelného dračího kamaráda Bezzubky. Škyťák dokázal z vikingského ostrova, který s draky dlouho bojoval, udělat místo, kde draci a lidé žijí v souladu. Jednoho dne Bezzubka nalezne Bílou Běsku, do které se okamžitě zamiluje a mermomocí se snaží získat její pozornost. Bohužel nic netrvá věčně, protože se objeví zlý lovec draků Kruťas, který hrozí, že pokud mu Škyťák nevydá Bezzubku, celý ostrov vypálí. A proto Škyťák s celým kmenem opouští ostrov a vydává se hledat bájný dračí ráj, kde se bude moci jeho lid i se svými draky schovat před okolním světem.
Připravil Josef Husták

2. Lego příběh 2
Baví vás neustále něco stavět z lega? Tak tento film je pro vás jako dělaný! Opět se podíváme do LEGO světa společně s věčně pozitivním stavitelem Emmetem, jeho kamarádkou Hustěnkou a Batmanem. Emmet si žije poklidný život společně se svými lego přáteli. Klid ovšem naruší přílet nájezdníků, z planety LEGO DUPLO, která se nachází ve Sestrálním systému. A tek se Emmet vydává na šílené dobrodružství napříč lego světy, aby zabránil svatbě královny sestrálního systému s Batmanem, protože tahle událost může vyvolat armagedon, při kterém by oba lego světy skončily navždy v krabici na hračky.
Připravil Josef Husták

3. ??????
Společně s Raubířem Ralfem a jeho nerozlučnou kamarádkou Vanilopkou zavítáme do divokých vod internetu. Jelikož se rozbil ovladač od hry, ve které byla Vanilopka jednou z hlavních postav, hrozilo, že v herně tento automat zruší a Vanilopka nebude mít kde bydlet. Proto se s Ralfem vydává na nebezpečnou cestu do hlubin internetu najít obchod, kde ovladač prodávají, aby ho koupili. Problém nastane, když zjistí, že nemají dost financí. A tak se pokouší peníze získat všemi možnými způsoby… Konec je velmi napínavý a možná i dost jiný, než byste čekali.
Připravil Josef Husták

Knižní tipy

Jde sem lesem
Tuto knížku, byť malou, ale poučnou, vydalo nakladatelství Portál. Je o chlapci jménem Toník, který chodí do 3. třídy. Bydlí s rodiči ve vysokém domě ve velkém hlučném městě – zřejmě v Praze. Docela dobře se učí, někdy trochu zlobí a rád si hraje, pokud možno i na tabletu. O prázdninách přijede za svou babičkou na venkov do vesničky Březová. Toník si myslí, že je babička nudná, nezná Xbox ani Spidermana. Televizi sice má, ale jen s pěti programy, a z toho žádný není dětský! Jednou jde Toník s babičkou natrhat borůvky a Toník se ztratí. Cestou se setká se skřítky a panenkami z různých bylin a nakonec zjistí, že jeho předkové byli mlynář a rodák z Březové a Háta neboli Agáta, jediná dospělá dcera loupeživého rytíře Bolemila. Setká se také s Lesním skřetem, strážcem zdejšího lesa, který je ve službě už 57 let! Nakonec vše dobře dopadne a Toník svoji babičku naučí, jak zacházet s internetem.
Daniela Krolupperová,  Ilustrace Eva Chupíková, Připravil Tom Vrba

Chata v Jezerní kotlině
Hlavní hrdina knížky, Pavel Zeman, žije v slepé ulici jménem Zátiší. Zatím nevypadá moc slavně, ale asi vás překvapím – má slavného tatínka. Jan Zeman, známý boxer, byl ve své době tak silný, že přemohl i Američana Evanse. Od té doby ale do ringu nevstoupil. Až jednou… U domu Zemanových zaklepe tajemník sportovní agentury a řekne panu Zemanovi, že s ním chce svést souboj italský boxer Carpi. Pan Zeman tuto výzvu přijme a utká se s Carpim. Myslíte si, že tohle dobře dopadne? Ne. Carpi uštědří Pavlovu tatínkovi takovou ránu, že se mu zastaví srdce. Po této události se Pavel s maminkou odstěhují do Spálených mlýnů, jejího rodného městečka. Po sérii událostí objeví Jezerní kotlinu a díky tomu se seznámí i s Ludvou Grygarem a jeho Zavřenou knihou, do které zapisuje příhody indiánského kmene Krí. Po několika návštěvách Jezerní kotliny nastanou letní prázdniny a Pavel s Ludvou spolu s 336 bedničkami od margarínu začnou stavět v Jezerní kotlině chatu. Jenže žádné nebe není bez mráčků. Ludva totiž uvěří páťákům (nic proti vám) v čele s Filipem Strnadem, začne kouřit a otráví se nikotinem. Nakonec i tohle Ludva přežije a zase začnou s Pavlem chodit do Jezerní kotliny.
Jaroslav Foglar, Ilustrace Pavel Čech, Připravil Tom Vrba

Když si počkáš trochu dýl…
A komedie nakonec. Tohle heslo platí pro naši třetí a zároveň poslední recenzi na knížku. Je pro děti všeho věku a každou generaci – obsahuje totiž opravdu hodně vtípků a vtipných básniček. Dozvíš se v ní třeba o extrémně legračním krokodýlovi, který dokonce umí jezdit na kole, nebo o klukovi jménem Tonda, kterému zřejmě něco spadlo na hlavu (nic proti všem Tondům, co tohle čtou) a myslí si, že je anakonda. Zachrání ho až školníkův ohař.
Lukáš Pavlásek, Ilustrace autor, připravil Tom Vrba